Temporada de patos
Kačacia sezóna
Duck Season
Obsahy(1)
Panelákový byt a výpadek proudu, to zas bude neděle!
Je neděle, 11 hodin dopoledne a Flamova matka musí někam odejít. Zdá se, že Flama a Moko mají před sebou neděli snů. Prázdný byt, playstation, coca-cola a pizza, co jim může chybět? Ale jen do chvíle, než vypadne proud. Jeden panelákový byt, čtyři mladí, tři z toho ještě děti a nekonečná neděle. To je prostor, v němž debutující mexický režisér Fernando Eimbecke rozehrál svou hořkou černobílou teenagerovskou komedii. Natolik oslnila domácí publikum, že získala 11 z 12 možných výročních filmových cen Ariel a 8 cen na Mexickém filmovém festivalu v Guadalajaře 2004 a stejně tak byla s úspěchem uvedena na mnohých zahraničních festivalech, včetně MFF Karlovy Vary.
Kromě nesmírně civilních hereckých výkonů mladých herců, po zásluze též oceněných, a skvělé hudbě, která rovněž velmi podstatně vytváří atmosféru tohoto jen zdánlivě nenápadného filmu, je tu nejpozoruhodnější zejména Eimbeckova režie. Dlouhé pasáže, v nichž se mezi postavami zdánlivě nic neděje, střídané směšnosmutnými akcemi zdánlivého veselí, zkomponované k sobě jako hudební skladba, v jejichž rytmu a souzvuku vycházejí najevo další plány, vytvářejí až neuvěřitelně pravdivý portrét dvou teenagerů s jejich problémy, dívky odvedle, jejíž rodiče zapomněli na její narozeniny, a mladíka, který přichází na to, že vlastně nedělá co, skutečně chce. Čas, kdy ti čtyři čekají, až zase zapnou elektřinu a oživí umělý svět všech jejich berliček a pomocníků, se stane z původně nuceného zabíjení nudy jednou z nejzajímavějších chvil jejich dosavadních životů. Zbaveni záchytného systému rutinních činností náhle jednají sami za sebe a nacházejí sílu vyslovit své problémy především sami před sebou.
Eimbeckův hraný debut patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co v poslední době na i tak zajímavém filmovém prostoru mexické kinematografie vzniklo.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (88)
Distribuce přišla se sloganem, že jde o nejlepší mexický film příslušného roku. Pokud je to pravdivá informace, pak na tom mexický film opravdu není dobře. Ani ne tak proto, že by šlo o špatný kousek, jako spíš z toho důvodu, že jde o ultralaciný snímeček natáčený v kulisách jednoho panelákového bytu. Mexická kinematografie je patrně extrémně podvyživená a to mi nijak nesedí v porovnání s faktem, že z Mexika pochází řada špičkových režisérů současnosti a viděl jsem řadu snímků s výrazně vyšším rozpočtem. Kachní sezóna je malý neambiciózní film, který dílem připomíná tvorbu české vlny 60. let, dílem produkci americké nezávislé scény. Banální příhody a setkání čtyř hrdinů v jednom bytě velkého sídliště, které připomíná socialistickou výstavbu 70. let na první pohled nevypadají jako dostatečně nosné pro příběh, ale mají svou přitažlivost a postupně vtáhnou diváka do děje. Každý ze čtyř hrdinů v sobě nosí frustraci, donašeč pizzy se postupně odhalí jako neúspěšný intelektuál, který je frustrovaný svojí současnou profesí, další z hrdinů je deptaný rozvodem rodičů a jiný zase osamělostí. Jedno setkání jim pak změní pohled na svět. Vtipné dialogy, ironie a slušné herectví, to jsou klady Kachní sezóny. Celkový dojem: 60 %. ()
Temporada de patos je len dalsim krasnym dokazom toho, ze najlepsie filmy, ktore sa zapisali do dedicstva kinematografie uz asi boli natocene /40., 50., 60. a 70. roky 20. storocia/ a ze zachvilu sa budu tocit filmy o podrobnom rozoberani rannej stolice a o noseni a kalani dreva a prikladani do pece. 20 % ()
Nedělní líné dopoledne přechází pomalu do odpoledne v jednom paneláku na předměstí Mexického velkoměsta. Výpadek proudu svede dohromady malou skupinku lidí, kteří by se asi normálně spolu ani nebavili. Dva čtrnáctileté chlapce Flama a Moka, dospívající slečnu Ritu ze sousedství a zkrachovalou existenci poslíčka pizzy Ulisese. Tahle rozdílná čtveřice tráví společný čas sice v jednom bytě, ale přitom jejich myšlenky jsou tak rozdílné. Každá postava má v sobě skryto totiž své malé tajemství, které ji tíží na duši a chce ho nějak vyřešit. První půlka filmu nás seznámí se všemi čtyřmi postavami, sice tempo vyprávění není nijak závratné, ale nenudí a připravuje nás na druhou půlku, která už je v úplně jiném rytmu a díky “inspirujícímu“ obrazu s kachnami a dortu brownies s “magickou“ přísadou hodně posouvá film v mém hodnocení nahoru. Černobílý film režiséra Fernanda Eimbcka se vyznačuje velmi nápaditou kamerou, za kterou stál Alexise Zabeho a jemným absurdním humorem, který díky zvolenému materiálu má i dvě zajímavé a výrazné pointy. Malý film, který potěší svým humorem a přitom donutí diváka i trochu přemýšlet. ()
Kachní sezóna vyžaduje dobře naladěného a trpělivého diváka, protože ne každému tenhle černobílý "panelákový minimalismus" sedne. Ono natočit film, ve kterém se tři děti nudí v panelákovém bytě a neunudit přitom i diváky, to vyžaduje skutečný talent ! A "mexický Jarmusch" Eimbcke dokazuje, že talent má - tak věrohodné teenagery a jejich problémy jsem na plátně už hodně dlouho neviděl. A mimochodem - také výběr hudby a její použití ve filmu je excelentní. ()
Chápu tak nízké hodnocení na ČSFD. Ono vidět něco takového v kině (a ještě za to platit) není ten nejlepší způsob sledování tohohle filmu. Ale když jsem to viděl ve Filmovém klubu na ČT někdy o půl dvanácté, nečetl jsem předtím žádné recenze, ani neviděl místní hodnocení, tak mě ten film velmi, velmi potěšil. Vím, že je to černobílé, že se tam skoro nic neděje a že je to občas i trochu nuda, ale když se vám nechce jít večer spát, tak je to asi to nejlepší, co můžete v dané chvíli udělat a tj. sledovat tuhletu "KOMEDII". Nevím, proč na IMDb a ČSFD dali takovýto žánr, protože to je (podle mě) prvoplánově dělané jako drama, a možná i právě proto jsou na ten film ne zrovna vždy kladné ohlasy. Člověk by se totiž mohl těšit na mexickou komedii a dostane úplně něco jiného. - 90% ()
Reklama